Jako křesťané tu nejsme sami

Není jen jedna křesťanská církev stejně tak, jako křesťanství není jediné náboženství. Pestrost křesťanských církví a vyznání není něco, z čeho bychom se měli radovat. Kristus, když založil církev, chtěl, aby byli jeho učedníci zajedno. Staletí křesťanských dějin přineslo mnoho sporů a roztržek. Naštěstí v posledních desetiletích narůstá touha po jednotě všech křesťanů, a toto hnutí se nazývá ekumenické (což je slovo z řečtiny, které znamená něco jako společný dům).
Pak tu jsou abrahámovská náboženství, nazvaná podle společného praotce ve víře – Abraháma. Mezi ně patří křesťané, židé a muslimové. Často slyšíme, že mezi těmito náboženstvími je nemálo napětí a dokonce násilí. Musíme se učit spolu žít.
Nakonec je na světě mnoho dalších náboženství, pro nás z křesťanského kouta světa se jeví jako více či méně exotická.
Musíme tedy žít nejen s pohledem upřeným sami k sobě, ale s vědomím, že nejsme na světě sami. K mezináboženskému dialogu patří tolerance a vzájemná úcta. Základní účel všech náboženství je koneckonců stejný: vztahovat se k něčemu či někomu vyššímu, žít jako ti, kterým je země svěřena do péče a nikoli k drancování a životu na úkor jiných.